Když jsem byl ještě malý, záviděl jsem při pohledu na oblohu těm, kdo seděli v oněch letících letadlech. V duchu jsem si totiž představoval, kam asi letí a co všechno si tam asi užijí. A nejvíc jsem tehdy samozřejmě záviděl pilotům a letuškám, protože ti byli v cizích zemích třeba i každou chvíli a navrch za to ještě dostávali zaplaceno. Což pro mě byla práce snů.
Pak jsem začal také létat. Po pádu socialismu se i pro mne otevřely hranice do světa a díky mojí píli jsem si dokázal aspoň na jeden pořádný let v roce vydělat. A i pak jsem dotyčným posádkám letadel záviděl. A možná ještě o trochu víc. Protože jsem skutečně poznal, co se dá všechno při cestách do cizích zemí zažít, a tak jsem jim ještě víc záviděl, že oni jsou tam často, zatímco já jen jednou do roka.
A tak jsem létal a létal. A čím více jsem toho měl nalétáno… Tím méně jsem jim záviděl. Protože jsem je měl možnost pozorovat a za dlouhých letů o nich i víc přemýšlet. Nejen o tom, kam letí, ale i o tom, co během cesty absolvují a co je asi nakonec čeká.
Vezměte si takovou letušku. Tlačit ten vozík s občerstvením není často žádná legrace, zejména neletí-li letadlo právě rovně. Tlačit ho naložený do kopce nebo ho naopak brzdit cestou z kopce a ještě při tom obsluhovat není žádná sranda. A když se při tom ještě nemají cestující při turbulencích polít a nemá jim to servírované jídlo spadnout třeba na hlavu…
A ani bez těch vozíků to není zrovna ideální. Nikdy jsem nepočítal, nespočítal a snad ani nemohl spočítat, kolikrát takové letušky narazí při procházení letadel svými boky do sedadel nebo cestujících. A zatímco mohu poťouchle říci, že mi nevadí, když se o mě otře nějaké to hezké děvče, ony z toho sotva mohou mít radost.
A piloti? Ti toho zase musí hodně umět, musí být zodpovědní a připravení na ledacos.
A hlavně pořád pracují s lidmi. A lidé jsou různí. A být zavření v omezeném prostoru s někým, kdo umí prudit, to není práce snů.
