Ti, kdo chtějí bydlet, to v našich končinách dlouhodobě nemají zrovna snadné. Pokud nejsou nějak privilegovanými šťastlivci nebo dědici nemovitostí či horentních sum peněz, shánějí střechu nad hlavou hodně komplikovaně. A zatímco bylo za komunistů hlavním problémem čekání na to, až se na člověka dostane v pořadníku a někdy dokonce aspoň v pořadníku na pořadník na byt, protože se tu nabízely převážně jenom státní byty, kterých nebylo nikdy dost, ani kdyby se člověk spokojil k panelákem na nedobudovaném sídlišti, dnes už je dávno známým problémem spíše cena nemovitostí a tím pádem jejich nedostupnost pro lidi, kteří si nežijí právě nad poměry.
Ale přesto i dnes obchodování vzkvétá a počty lidí toužících po koupi vlastního nového bytu rostou, což se pochopitelně podepisuje i na cenách, které stoupají a dosahují rekordních hodnot. V Praze se prý v letošním prvním čtvrtletí prodalo tři a půl tisíce nových bytů, a jistě nejen k mému údivu už dosáhly takové výše, že bych si za peníze, za které jsem si před třiceti lety koupil dvoupokojový byt v jihočeské metropoli, koupil v dnešní Praze pouhé dva metry. Což je sakra velký rozdíl.
Ale když je někdo ochotný zaplatit v Praze za sedmdesátimetrový byt přes deset milionů, budiž mu přáno. Já bych si to už dnes dovolit nemohl. Ale jsou prý jiní, kdo na to mají, případně kdo na to dostanou hypotéku, a tudíž se už ruší i různé slevové akce a ceny bytů zřejmě i nadále porostou. Zejména když roste zájem i ze strany těch, kdo shánějí takové byty jako investiční možnost, realitních fondů i velkých firem, a nabídka nepřevyšuje dostatečně poptávku.
A i v Brně je díky levnějším hypotékám zájemců o byty dost a dost, což i tady pozvolna zvyšuje ceny nabízených bytů. A zájem zřejmě poroste, to jak budou letos banky postupně zlevňovat hypotéky a přibližovat se tak jejich splátkami výši nájemného, což je motivací k upřednostnění vlastního bydlení.
Protože bydlet se musí. I když z těch cen vstávají vlasy hrůzou na hlavě.
